Lichtenštejni na hradu Šternberk

Události třicetileté války se tvrdě podepsaly na podobě šternberského hradu. Ten sloužil jako sýpka, kasárny a po skončení vojenských operací se z něj stala téměř neobyvatelná ruina. Tehdejší majitelé hradu, vévodové z Würtenberka, neměli dostatek finančních prostředků ani zájem o poničený hrad který navíc několikrát vyhořel. Vzhledem ke složité finanční situaci Würtemberkové roku 1695 prodali hrad i panství Šternberk a Pňovice Janu Adamu Ondřeji z Lichtenštejna (1657 - 1712), za 504 000 zlatých. Ten sice koupil nadějné panství, kde fungovaly železné doly a vzkvétalo zpracování lnu, nicméně o vlastní hrad Jan nejevil přílišný zájem. V roce 1699 totiž koupil panství Schellenberg a roku 1712 hrabství Vaduz. Tím mohl konečně naplnit myšlenku svého děda Karla I. a položil tak základy dnešního lichtenštejnského knížectví.

Jan Adam Ondřej byl vnukem Karla I. (1569 - 1627) po kterém zdědil podnikavého ducha i nadání ke správě panství. Po svém otci Karlu Eusebiovi (1611 - 1684) zase zdědil obrovské dluhy. Jan přistoupil k radikální reformě panství, propustil část úředníků, utužil robotu a snížil výdaje na pořádání nákladných parforsních honů. Rázné reformy brzy přinesly očekávanou stabilizaci majetku a Jan dokonce mohl nakupovat další panství a statky. Navzdory veškerým snahám zůstal Jan posledním členem tzv. karlovské větve Lichtenštejnů.

Po jeho smrti panství i knížecí hodnost přešla na Josefa Václava (1696 - 1772) z gundakerovské rodové linie, který vynikl jako velký válečník a reformátor rakouského, respektive habsburského dělostřelectva. V bitvě u Kolína (1757) uštědřil spolu s polním maršálem Leopoldem hrabětem Daunem pruskému králi Fridrichu II. porážku a zachránil tím obleženou Prahu. Také Josef Václav zemřel bezdětný a knížecí titul získal jeho synovec František Josef (1726 - 1781).

V následujících letech na Šternberku probíhala jen nezbytná údržba. Vlastní jádro se postupně měnilo v ruinu, pouze spodní renesanční podhradí sloužilo jako kanceláře správy panství. V roce 1852 navštívil hrad významný český malíř Václav Mánes, který zde provedl několik kreseb a později v časopise Květy poznamenal, že se zde nachází továrna na zpracování lnu. Z dispozice objektu podhradí pak jednoznačně vyplývá jeho funkce městského vězení a bytů zaměstnanců správy. Ačkoliv hrad patřil přímo vládnoucímu lichtenštejnskému knížeti, žádný z nich nejevil o hrad zájem. Ten stále více chátral, což dokládá romantická malba A. C. Hauna z 50. let 19. století. Tento stav se změnil teprve v 80. letech 19. století. Tehdejší Lichtenštejnsý kníže, Jan II. Dobrotivý (1840 - 1929) rozhodl o generální rekonstrukci, či spíše radikální přestavbě.

Jan II. později  zvaný „Dobrotivý“, představuje jednoho z nejznámějších příslušníků rodu Lichtenštejn. V mládí získal skvělé vzdělání, byl to skvělý filantrop, vyznal se v problematice chodu a správy panství. Podporoval řadu spolků i veřejný život. Ve Šternberku přispíval značnými obnosy na zřizování parků i chod chudobince. Přes veškerý rozhled a znalosti se pozornost Jana II. obracela ke středověku, do doby slavných rytířů a Lichtenštejnských válečníků. Tato myšlenka, poplatná době, vedla Jana II. k přestavbám mnohých hradů a zámků do novogotického slohu, který odpovídal jeho požadavkům na reprezentaci historie rodu. V případě šternberského hradu Jan II. povolal architekta Karla Gandolpha Kaysera (1837 - 1895), který v té době pracoval na rekonstrukci hradu Liechtenstein u Vídně. Jan II. vyžadoval od Kaysera navrácení starobylohé vzhledu hradnímu komplexu. Ten měl následně sloužit jako Janovo letní sídlo, kde by mohl soustředit rozsáhlé umělecké sbírky. Z období rekonstrukce (přibližně 1886 - 1910) se dochovaly četné plány, které ukazují celý průběh i některé nerealizované návrhy. Například původní věž – bergfit, měla doplnit zastřešená vyhlídková plošina, přístupná visutým ochozem z tzv. vyhlídkového pokoje.

V podstatné části však rekonstrukce proběhla podle plánu. Ovšem vypjatá snaha o původnost a navrácení starobylého rázu hradu, vedly ve své podstatě paradoxně k likvidaci naprosté většiny historických konstrukcí a prvků. Bohužel navíc neexistoval žádný stavební deník. Nevíme tedy, kde se podařilo nalézt zbytky raně gotických kamenických prvků z původní hradní kaple, nebo soubor středověkých a raně novověkých kamnových kachlů. Tehdejší představy o rekonstrukci středověkého hradu dokládá například zboření a následné znovupostavení horní poloviny vrcholně gotického arkýře v presbyteriu kaple, nebo přeložení původního vstupu do hradního areálu ze 13. století.
Na druhou stranu Jan II. jevil o rekonstrukci hradu velký zájem. Již před zahájením rekonstrukce shromažďoval uměleckou sbírku ve Valticích, odkud pak byla postupně převezena na Šternberk. Patrně tímto způsobem se na Šternberk dostaly dvě vzácné halapartny z výzbroje Lichtenštejnské gardy, které jsou mimo Šternberka dochovány pouze ve Vaduzu.
Valtický zámek se stal skutečným skladištěm, kde mimo obrazů, soch, kožených tapet a dalších předmětů, ležela kachlová kamna. Jan II. se rozhodl, že celý hrad bude upraven také pro zimní přebývání. Dlouho pak trvalo, než vznikla současná situace rozložení kamen. Stavební plány vykazují změny umístění kamen. Záměrem bylo rozmístit kamna tak, aby starší kusy ze 16. a 17. století byly v prvním patře, mladší kusy ve druhém patře. Dalším kritériem byla barevnost kamen. Jednotlivé kusy měly vytvářet nápaditou směsici, aby se ve dvou po sobě následujících místnostech neopakovala barevnost kamen nebo styl. Tímto rozhodnutím na šternberském hradě vznikl ojedinělý soubor kachlových kamen.
K vyhřívání hradních chodeb, kaple a dvou velkých sálů pak sloužily mohutné kotle, umístěné v přízemí a ve sklepě hradu. Fungovaly na podobném principu, jako ty středověké. Nad topeništěm se nacházel volný prostor, kde se ohříval vzduch. Ten následně samovolně stoupal potrubím do jednotlivých částí a ústil otvory v podlaze, překrytými mosaznými mřížkami.
S ohledem na svůj věk a zejména pohodlí, nechal Jan II. po celém hradě instalovat vodovod, který zásoboval koupelny a toalety. Ty stejně jako v případě Valtic a Lednice vyrobila vídeňská firma Gramlick. Velkou novinkou je osobní výtah, který byl v roce 2016 restaurován. Další výtah vede do nové kuchyně, restaurované v letech 2015 – 2016. Všechny tyto technické zajímavosti je možné spatřit při prohlídce hradu.

Po smrti Jana II. (1929) se obyvatelem hradu stal jeho prasynovec Jan František (1910 - 1975). Jeho dědeček Alfréd Alois (1842 - 1907) se totiž oženil se svou sestřenicí Marií Henrietou (1843 - 1931), která byla sestrou Jana II. Dobrotivého.

Jan František rád cestoval po Africe, odkud si přivezl řadu loveckých trofejí. Obliba lovu a cestování se též promítly do hradní knihovny, která obsahuje řadu ilustrovaných cestopisů. Své cesty a návštěvy příbuzných Jan František fotograficky zdokumentoval. Ve sbírkách hradu se nachází 18 fotoalb. Do stavební podoby Jan František nijak významně nezasáhl. Na sklonku druhé světové války proběhla dílčí evakuace mobiliáře, byly odvezeny gobelíny a čalouněný nábytek, které byly v roce 2008 zakoupeny na aukci a vráceny na Šternberk.

Historii rodu Lichtenštejnů na Moravě mapuje unikátní výstava v prostorách šternberského hradu.